Vždy jsme byli rodina pejskařů, a tak, když jsme se s přítelem k sobě nastěhovali, chtěla jsem domů nějakého dalšího člena rodiny. Nejlépe větší rasu psa. No uznejte, do bytu to není zrovna nejvhodnější společník. :) Začala jsem přemýšlet o kočičce, v té době, by mi bylo jedno jestli to je pouliční, stodolní nebo papírová kráska. Přítel si ale prosadil, že když už budeme mít kočku, tak ať trošku vypadá. Začala jsem se prodírat internetovými inzercemi. Hledala jsem britskou modrou bez PP. Proč bez PP? Protože s ní nechci chodit na výstavy, chci jen domácího mazlíčka a nejlépe, když si pro něj můžeme přijet ihned. Velmi mě zaujal tento inzerát na aukru:
Jakmile aukce skončila, volala jsem majitelce inzerátu, zda je kočička stále volná, že bychom měli vážný zájem. Paní byla velmi milá, vysvětlila nám, že kočičku by nikdy neprodala, ale její tříletý syn má těžkou alergii. Ani si ji neužili, měli ji doma jen měsíc. A co bylo pro nás tehdy nejvíce důležité - mohli jsme si pro ni přijet hned. Mé nadšení bych mohla krájet. Tak jsme vyrazili, směr - Náchod.
Jen co jsme dorazili ke vchodovým dveřím bytu, otevřeli se, a v nich stál malý brýlatý blonďatý klučík držejíc v ruce malé modré mňoukající klubíčko. "Ach" :) Byli jsme pozváni dál, kde jsme se rovnou usadili na zem, protože jsem chtěla být co nejblíže své nové lásce. Paní mi vysvětlila, že si koupila kočičku před měsícem (tzn. v jejích 8 týdnech) za 2.000,- a tak by chtěla také 2.000, ale dá nám k tomu veškeré vybavení - škrabadlo, pelíšek, mističky, záchod, granule, kočkolit... "Paráda, ušetříme." Koťátko bylo naučené na Whiskas granule a na syrové hovězí maso, nebylo nikdy očkované ani odčervené, protože to nestihli. Vše jsem odkývala a řekla, že to nevadí, že my to už zvládneme. Předala nám kupní smlouvu od původní majitelky, s tím, že je velice milá a můžeme ji kdykoliv kontaktovat. A hurá domů! Byla jsem přesvědčena, že to jak se vůbec o kočičku starat, se naučím za chodu. Vše šlo tak rychle, že na to vůbec nebyl čas.
Rozhodla jsem se, že ji nebudu hned další den tahat k vetovi a počkám tak týden, aby se adaptovala. Během té doby, jsem si všimla, že ji nějak hodně teče z očiček a píská jí nosánek - jako když máte rýmu. Zkusila jsem tedy položit, prozatím, dotaz do portálu miciny.cz, kde mi bylo porazeno, že by to mohla být začínající kočičí rýma. Proto jsem se na to také zeptala o pár dní později u veterinářky, která mi tuto teorii potvrdila a nasadili jsme antibiotika. Můžu Vám říct, že to není zrovna nejlevnější záležitost, ale co bych pro tu svoji prďolku neudělala. Rovnou jsme nechali dát první dávku očkování a o měsíc později, dostala i druhou. Z kočičí rýmy se nakonec vyhrabala, naštěstí docela snadno. Veterinářka se mě také ptala, zda oba rodiče byli briti, protože má delší srst a trochu více zapadlý nosánek. Vzhledem k tomu, že mi paní z Náchoda řekla, že je to čistokrevná britka, tak jsem řekla, že by měli být oba briti.
Čas šel dál, a moje láska k mojí kočičce se přehoupla do velikého koníčka v kočkách. Chtěla jsem vědět co nejvíce. Ačkoli jsem s mnoha názory, některých až fanatických chovatelů, nesouhlasila, přidala jsem se do skupiny britská modrá kočka. Občas se tam vyklubalo i zajímavé téma a hlavně tam bylo mnoho krásných modrých kočiček.
Smiley - tak jsme tu naši krásku pojmenovali - se líbila všem známým a všichni se nás ptali, zda budeme mít koťátka, že by si jedno vzali. A na základě toho, že by byli zájemci a že naše kočka je ta nejhezčí, jsem se rozhodli nechat ji připustit. Čekali jsme na mrouskání a já si mezitím četla vše potřebné. Začalo se to ve mě nahlodávat, proč potřebuji znát krevní skupinu? Přeci se rodí všude koťátka, i ve stodolách, a já bych měla kvůli tomu plašit?! Prý je možnost, že koťátka jejichž rodiče mají rozdílné krevní skupiny či co, tak pokud se neodstaví na 24 h od matčiného mléka, mohou postupně začít umírat... Že bychom o těch umřetých koťátkách ze stodol jen nevědělí? A co když....? Mmmmm... achjo, ale když jsem četla, že kočka by měla mít aspoň jednou za život koťátka. Čtu dál. Dobře, zjistila jsem, že poslední věc je blábol a lidé si to jen vymysleli, ale já chci koťátka. U mě se budou mít dobře. Smiley začala mrouskat, veterinářka mi poradila, nechat jednu říji a pak teprve krýt. Týden doslova dětského pláče a nemožnosti pořádně se vyspat. Když to konečně ustalo, kočička byla vyčerpaná a srst vypelichaná. Chudáček můj malinkatý. O koťátkách jsem začala pochybovat, dočetla jsem se i o nějaké HCM nemoci, a že tím trpí 1/3 britek... Jedna třetina je málo, nám se to určitě stát nemůže. Po koťátkách ji ale pro jistotu nechám otestovat. Vyhlédla jsem si kocourka na krytí, paní za něj chce 1.500,-, Smiley začala po týdnu znovu mrouskat, druhý den mrouskání jsme ji vzali ke kocourovi. Jen co jsme otevřeli vchodové dveře, bouchl mě do nosu smrad, a ten bordel co všude byl, vyhrkli mě slzy do očí, v tomle svou kočičku nenechám! S přítelem jsme na sebe házeli S.O.S. pohledy, nakonec mě přemluvil, abych ji tam nechala. Ty dva dny byly pro mě utrpením, když jsem viděla v jakých podmínkách je. Jela jsem pro ni ještě o den dříve, protože jsem své svědomí měla tak nahlodané, že jsem to déle nevydržela. Když jsem si pro ni přijela, skoro jsem ji nepoznala, bylo vidět jak moc je unavená, prý byla celou dobu zavřená v nějaké koupelně jen s kocourem, aby měli soukromí. :((( Cesta domů byla snad ještě horší, vykonala nám v autě všechny potřeby snad za celé dva dny. Strašně smrděla, doma jsme ji okamžitě museli osprchovat. Říkala jsem ji, že doufám, že se ji to povedlo, protože ji tam znovu už nedám. Utekl týden a byla tu nová říje. Co teď? Myslela jsem na to, zda jsem opravdu tak sobecká, že chci koťata?! Vím, vše o své kočce i kocourovi? Odpověď je asi Vám všem jasná: ANO, jsem sobec, a NE, nevím o kocourovi téměř nic, jen to, že jeho děda byl Champion. Začala mě to nahlodávat víc a víc, a pročítala si všechny překážky se kterými bych se mohla setkat - HCM, PKD, FIV, FIP, FeLV, Chlamydie, krevní skupiny ... Hlavu jsem měla jako balón, takhle to prostě nemá být, takhle se to určitě nedělá. Objednala jsem ji na kastraci, po skončení říje jde a konečně bude konec téhle noční můry. Tolik věcí, co nevím o své kočce ani o kocourovi a já bych chtěla koťátka? Byla jsem fakt blázen, to je jako bych chtěla dítě s chlapem, co potkám na ulici.
Po tomto hororovém zážitku jsem se rozhodla, že se začnu chovat zodpovědně. Začala jsem si opravdu pečlivě pročítat veškeré příspěvky na britské modré, především diskuze na téma pp vs. bez pp. Ze začátku jsem nechápala proč dělají všichni takové rozdíly mezi papírovými a bezpapírovými kočkami a jednoho dne jsem pochopila: chovatelé nedělají rozdíly mezi kočkami, ale mezi lidmi. Vždyť jak jsem se zachovala já, kdy jsem o rodičích mých plánovaných koťátek nic nevěděla, tak tak se chovají všichni co mají bezpapírové odchovy a právě to se chovatelům příčí. A já se jim vůbec nedivím, postupem času jsem se začala zapojovat do diskuzí. A vždy když jsem dostala byť jen jeden like od chovatele, byla jsem na sebe pyšná. Tak přeci jen jsem to pochopila správně? :) Čím víc jsem ale věděla, tím víc jsem se začala obávat, že i moje kočička může mít genetickou nemoc. V tu dobu jsem se už aktivně zapojovala do téměř každé diskuze. Několik chovatelů si mě přidalo i do přátel! Juchůů! :) Opět jsem na sebe pyšná. Pomalu se ze mě stávala ta, co se snaží šířit osvětu koček dál. Tím, že jsem si vším prošla, chápala jsem, jak ti lidi přemýšlejí, a tak jsem často měla úspěch. Neuvěřitelný pocit. :) Pak adminka britské modré - Zuzka Goišová, ohlásila odchod ze skupiny, bylo mi to líto. Ona šířila tu největší osvětu, co se HCM týče. Pak mě společně s Mínou Soukupovou požádaly, zda bych nechtěla převzít správcovství skupiny, a tak se ze mě v lednu 2014 stala adminka skupiny Britské modré kočky na facebooku.
A teď co s tou mojí treperendou. Vzhledem k tomu, že jsme si procházeli rekonstruováním a následným stěhováním, jsem plánovala vyšetření HCM na březen 2014. Pro připravení se, jsem se snažila najít předky Smiley. Řeknu Vám, u bezprůkazové kočky je to velmi těžký oříšek. Dle původní majitelky, která mi potvrdila jméno papírového otce jsem si pak už lehce našla jeho rodokmen a tím i půlku roodkmenu mé kočičky. Matčinu stranu jsem ovšem nedokázala vůbec vypátrat. Jediné co mi řekla dcera majitelky, že jí koupili v nějakém secondhand obchůdku ve Dvoře Králové, že ji tam nemohli nechat, protože vypadala strašně. Začlo mi šrotovat hlavou, proč teda na ní chtěli odchovávat koťátka, když nevěděli ani co je zač. Ani jeden z rodičů, nepodstoupil žádné testy. Při pečlivém zkoumání alespoň té půlky rodokmenu, jsem narazila na linii HCM. Do očí mě vyhrkly slzy, testy neodkládám, jedeme hned. Zavolala jsem do HK vet, kde mě objednali na další pondělí. Cesta do Hradce je dlouhá (cca hodinu a čtvrt), požádala jsem kamarádku, aby jela se mnou - Smiley nesnáší cestu autem. Při prohlídce před samotným vyšetřením, zjistila veterinářka šelest na srdíčku, opět jsem měla slzy v očích, ale nakonec jsem to ještě ustála. Smiley byla hrozně nervózní, možná i ze mě. Musela dostat uklidňující injekci, v té chvíli bych taky jednu potřebovala... Přišlo mi to nekonečný, ačkoli to trval max 15 minut. Vyholili jí bok, poprvé jsem si všimla jak světlou má podsadu srsti.
Když bylo vyšetření u konce, posadila nás paní veterinářka do čekárny, protože si potřebovala přeměřit výsledky. Po chvíli čekání si nás zavolala a my se konečně dozvěděly výsledky. Smiley má HCM, prozatím mírnou formu. :-( Člověka hned napadají otázky, proč zrovna ona? A najednou Vám nepříjde ta 1/3 britek tak málo, ono to je pořádné kvanto koček. Proč si to ta chovatelka nepohlídala?! Co je to vůbec za chovatelku? Já bych ji vlastně vůbec chovatelka říkat neměla! Když jsem ji kontaktovala a slušně ji požádala zda by nemohla upozornit ostatní majitele kočiček z vrhu Smiley, že tam ta nemoc je, odpověď zněla takto: Nebudu plašit někoho, komu se jeho kočka jeví jako zdravá. - vyrazilo mi to dech, vždyť Smiley taky vypadá jako zdravá, že ji nic není, ale přesto je nemocná. Až se ta nemoc projeví u nich, bude už pozdě na nějakou léčbu. :( Paní si stojí za tím, že chová kočky už přes 20 let a nikdy neměla žádné problémy, nakonec se ukázalo, že Smiley sestra má podezření na HCM a to ji u sebe má "chovatelky" dcera. Už nikdy nebudu věřit takovýmto lidem. Lžou, lžou, lžou a ještě jednou - pro jejich jistotu - lžou. Od takovýchto lidí ovšem ostatní stále chtějí koťátka, málokdo se probudí do tvrdé reality... :( Jak by to dopadlo, kdyby se tenkrát nakrytí Smiley povedlo a ona by na svět přivedla další potomky s HCM genem?! Asi bych se zhroutila, protože bych způsobila svým nezodpovědným jednáním tolik bolesti, že bych to neustála. Navíc HCM by bylo jen střípkem z toho, co všechno by se mohlo stát.
Nedokážu si ani představit, co máme ještě za trnitou cestu před sebou, vím jediné, udělám ji zbytek jejího živůtka, byť by měl být krátký, ten nejkrásnější. Zároveň se budu snažit pomoci lidem, kteří jsou v začátku, ukázat jim vše, na co jsem já přicházela skoro dva roky. Dalším plánovaným testem je PKD a následně uděláme i FIV a FeLV, držte nám palce, ať je HCM jediným naším problémem. Je to poprvé, co jsem celý příběh napsala veřejně a dlouho jsem váhala nad jeho zveřejněním, pokud by to ale pomohlo i jednomu člověku a nasměrovalo ho to na testující CHS, mělo to smysl. Natropila jsem spoustu chyb a lituji jich každým dnem, vy nemusíte, stačí se pouze poučit z těch mých...
Láske ke kočkám není o tom, pusinkovat a rozmazlovat je, láska je zajistit kočce domov, plnohodnotný a pokud možno zdravý život. Napsat tento článek bylo pro mě velmi těžké, vracet se ke svým chybám a ještě takto veřejně, ale snad si z toho alespoň někdo vezme ponaučení.
Bára a Smiley
Jakmile aukce skončila, volala jsem majitelce inzerátu, zda je kočička stále volná, že bychom měli vážný zájem. Paní byla velmi milá, vysvětlila nám, že kočičku by nikdy neprodala, ale její tříletý syn má těžkou alergii. Ani si ji neužili, měli ji doma jen měsíc. A co bylo pro nás tehdy nejvíce důležité - mohli jsme si pro ni přijet hned. Mé nadšení bych mohla krájet. Tak jsme vyrazili, směr - Náchod.
Jen co jsme dorazili ke vchodovým dveřím bytu, otevřeli se, a v nich stál malý brýlatý blonďatý klučík držejíc v ruce malé modré mňoukající klubíčko. "Ach" :) Byli jsme pozváni dál, kde jsme se rovnou usadili na zem, protože jsem chtěla být co nejblíže své nové lásce. Paní mi vysvětlila, že si koupila kočičku před měsícem (tzn. v jejích 8 týdnech) za 2.000,- a tak by chtěla také 2.000, ale dá nám k tomu veškeré vybavení - škrabadlo, pelíšek, mističky, záchod, granule, kočkolit... "Paráda, ušetříme." Koťátko bylo naučené na Whiskas granule a na syrové hovězí maso, nebylo nikdy očkované ani odčervené, protože to nestihli. Vše jsem odkývala a řekla, že to nevadí, že my to už zvládneme. Předala nám kupní smlouvu od původní majitelky, s tím, že je velice milá a můžeme ji kdykoliv kontaktovat. A hurá domů! Byla jsem přesvědčena, že to jak se vůbec o kočičku starat, se naučím za chodu. Vše šlo tak rychle, že na to vůbec nebyl čas.
Rozhodla jsem se, že ji nebudu hned další den tahat k vetovi a počkám tak týden, aby se adaptovala. Během té doby, jsem si všimla, že ji nějak hodně teče z očiček a píská jí nosánek - jako když máte rýmu. Zkusila jsem tedy položit, prozatím, dotaz do portálu miciny.cz, kde mi bylo porazeno, že by to mohla být začínající kočičí rýma. Proto jsem se na to také zeptala o pár dní později u veterinářky, která mi tuto teorii potvrdila a nasadili jsme antibiotika. Můžu Vám říct, že to není zrovna nejlevnější záležitost, ale co bych pro tu svoji prďolku neudělala. Rovnou jsme nechali dát první dávku očkování a o měsíc později, dostala i druhou. Z kočičí rýmy se nakonec vyhrabala, naštěstí docela snadno. Veterinářka se mě také ptala, zda oba rodiče byli briti, protože má delší srst a trochu více zapadlý nosánek. Vzhledem k tomu, že mi paní z Náchoda řekla, že je to čistokrevná britka, tak jsem řekla, že by měli být oba briti.
Čas šel dál, a moje láska k mojí kočičce se přehoupla do velikého koníčka v kočkách. Chtěla jsem vědět co nejvíce. Ačkoli jsem s mnoha názory, některých až fanatických chovatelů, nesouhlasila, přidala jsem se do skupiny britská modrá kočka. Občas se tam vyklubalo i zajímavé téma a hlavně tam bylo mnoho krásných modrých kočiček.
Smiley - tak jsme tu naši krásku pojmenovali - se líbila všem známým a všichni se nás ptali, zda budeme mít koťátka, že by si jedno vzali. A na základě toho, že by byli zájemci a že naše kočka je ta nejhezčí, jsem se rozhodli nechat ji připustit. Čekali jsme na mrouskání a já si mezitím četla vše potřebné. Začalo se to ve mě nahlodávat, proč potřebuji znát krevní skupinu? Přeci se rodí všude koťátka, i ve stodolách, a já bych měla kvůli tomu plašit?! Prý je možnost, že koťátka jejichž rodiče mají rozdílné krevní skupiny či co, tak pokud se neodstaví na 24 h od matčiného mléka, mohou postupně začít umírat... Že bychom o těch umřetých koťátkách ze stodol jen nevědělí? A co když....? Mmmmm... achjo, ale když jsem četla, že kočka by měla mít aspoň jednou za život koťátka. Čtu dál. Dobře, zjistila jsem, že poslední věc je blábol a lidé si to jen vymysleli, ale já chci koťátka. U mě se budou mít dobře. Smiley začala mrouskat, veterinářka mi poradila, nechat jednu říji a pak teprve krýt. Týden doslova dětského pláče a nemožnosti pořádně se vyspat. Když to konečně ustalo, kočička byla vyčerpaná a srst vypelichaná. Chudáček můj malinkatý. O koťátkách jsem začala pochybovat, dočetla jsem se i o nějaké HCM nemoci, a že tím trpí 1/3 britek... Jedna třetina je málo, nám se to určitě stát nemůže. Po koťátkách ji ale pro jistotu nechám otestovat. Vyhlédla jsem si kocourka na krytí, paní za něj chce 1.500,-, Smiley začala po týdnu znovu mrouskat, druhý den mrouskání jsme ji vzali ke kocourovi. Jen co jsme otevřeli vchodové dveře, bouchl mě do nosu smrad, a ten bordel co všude byl, vyhrkli mě slzy do očí, v tomle svou kočičku nenechám! S přítelem jsme na sebe házeli S.O.S. pohledy, nakonec mě přemluvil, abych ji tam nechala. Ty dva dny byly pro mě utrpením, když jsem viděla v jakých podmínkách je. Jela jsem pro ni ještě o den dříve, protože jsem své svědomí měla tak nahlodané, že jsem to déle nevydržela. Když jsem si pro ni přijela, skoro jsem ji nepoznala, bylo vidět jak moc je unavená, prý byla celou dobu zavřená v nějaké koupelně jen s kocourem, aby měli soukromí. :((( Cesta domů byla snad ještě horší, vykonala nám v autě všechny potřeby snad za celé dva dny. Strašně smrděla, doma jsme ji okamžitě museli osprchovat. Říkala jsem ji, že doufám, že se ji to povedlo, protože ji tam znovu už nedám. Utekl týden a byla tu nová říje. Co teď? Myslela jsem na to, zda jsem opravdu tak sobecká, že chci koťata?! Vím, vše o své kočce i kocourovi? Odpověď je asi Vám všem jasná: ANO, jsem sobec, a NE, nevím o kocourovi téměř nic, jen to, že jeho děda byl Champion. Začala mě to nahlodávat víc a víc, a pročítala si všechny překážky se kterými bych se mohla setkat - HCM, PKD, FIV, FIP, FeLV, Chlamydie, krevní skupiny ... Hlavu jsem měla jako balón, takhle to prostě nemá být, takhle se to určitě nedělá. Objednala jsem ji na kastraci, po skončení říje jde a konečně bude konec téhle noční můry. Tolik věcí, co nevím o své kočce ani o kocourovi a já bych chtěla koťátka? Byla jsem fakt blázen, to je jako bych chtěla dítě s chlapem, co potkám na ulici.
Po tomto hororovém zážitku jsem se rozhodla, že se začnu chovat zodpovědně. Začala jsem si opravdu pečlivě pročítat veškeré příspěvky na britské modré, především diskuze na téma pp vs. bez pp. Ze začátku jsem nechápala proč dělají všichni takové rozdíly mezi papírovými a bezpapírovými kočkami a jednoho dne jsem pochopila: chovatelé nedělají rozdíly mezi kočkami, ale mezi lidmi. Vždyť jak jsem se zachovala já, kdy jsem o rodičích mých plánovaných koťátek nic nevěděla, tak tak se chovají všichni co mají bezpapírové odchovy a právě to se chovatelům příčí. A já se jim vůbec nedivím, postupem času jsem se začala zapojovat do diskuzí. A vždy když jsem dostala byť jen jeden like od chovatele, byla jsem na sebe pyšná. Tak přeci jen jsem to pochopila správně? :) Čím víc jsem ale věděla, tím víc jsem se začala obávat, že i moje kočička může mít genetickou nemoc. V tu dobu jsem se už aktivně zapojovala do téměř každé diskuze. Několik chovatelů si mě přidalo i do přátel! Juchůů! :) Opět jsem na sebe pyšná. Pomalu se ze mě stávala ta, co se snaží šířit osvětu koček dál. Tím, že jsem si vším prošla, chápala jsem, jak ti lidi přemýšlejí, a tak jsem často měla úspěch. Neuvěřitelný pocit. :) Pak adminka britské modré - Zuzka Goišová, ohlásila odchod ze skupiny, bylo mi to líto. Ona šířila tu největší osvětu, co se HCM týče. Pak mě společně s Mínou Soukupovou požádaly, zda bych nechtěla převzít správcovství skupiny, a tak se ze mě v lednu 2014 stala adminka skupiny Britské modré kočky na facebooku.
A teď co s tou mojí treperendou. Vzhledem k tomu, že jsme si procházeli rekonstruováním a následným stěhováním, jsem plánovala vyšetření HCM na březen 2014. Pro připravení se, jsem se snažila najít předky Smiley. Řeknu Vám, u bezprůkazové kočky je to velmi těžký oříšek. Dle původní majitelky, která mi potvrdila jméno papírového otce jsem si pak už lehce našla jeho rodokmen a tím i půlku roodkmenu mé kočičky. Matčinu stranu jsem ovšem nedokázala vůbec vypátrat. Jediné co mi řekla dcera majitelky, že jí koupili v nějakém secondhand obchůdku ve Dvoře Králové, že ji tam nemohli nechat, protože vypadala strašně. Začlo mi šrotovat hlavou, proč teda na ní chtěli odchovávat koťátka, když nevěděli ani co je zač. Ani jeden z rodičů, nepodstoupil žádné testy. Při pečlivém zkoumání alespoň té půlky rodokmenu, jsem narazila na linii HCM. Do očí mě vyhrkly slzy, testy neodkládám, jedeme hned. Zavolala jsem do HK vet, kde mě objednali na další pondělí. Cesta do Hradce je dlouhá (cca hodinu a čtvrt), požádala jsem kamarádku, aby jela se mnou - Smiley nesnáší cestu autem. Při prohlídce před samotným vyšetřením, zjistila veterinářka šelest na srdíčku, opět jsem měla slzy v očích, ale nakonec jsem to ještě ustála. Smiley byla hrozně nervózní, možná i ze mě. Musela dostat uklidňující injekci, v té chvíli bych taky jednu potřebovala... Přišlo mi to nekonečný, ačkoli to trval max 15 minut. Vyholili jí bok, poprvé jsem si všimla jak světlou má podsadu srsti.
Když bylo vyšetření u konce, posadila nás paní veterinářka do čekárny, protože si potřebovala přeměřit výsledky. Po chvíli čekání si nás zavolala a my se konečně dozvěděly výsledky. Smiley má HCM, prozatím mírnou formu. :-( Člověka hned napadají otázky, proč zrovna ona? A najednou Vám nepříjde ta 1/3 britek tak málo, ono to je pořádné kvanto koček. Proč si to ta chovatelka nepohlídala?! Co je to vůbec za chovatelku? Já bych ji vlastně vůbec chovatelka říkat neměla! Když jsem ji kontaktovala a slušně ji požádala zda by nemohla upozornit ostatní majitele kočiček z vrhu Smiley, že tam ta nemoc je, odpověď zněla takto: Nebudu plašit někoho, komu se jeho kočka jeví jako zdravá. - vyrazilo mi to dech, vždyť Smiley taky vypadá jako zdravá, že ji nic není, ale přesto je nemocná. Až se ta nemoc projeví u nich, bude už pozdě na nějakou léčbu. :( Paní si stojí za tím, že chová kočky už přes 20 let a nikdy neměla žádné problémy, nakonec se ukázalo, že Smiley sestra má podezření na HCM a to ji u sebe má "chovatelky" dcera. Už nikdy nebudu věřit takovýmto lidem. Lžou, lžou, lžou a ještě jednou - pro jejich jistotu - lžou. Od takovýchto lidí ovšem ostatní stále chtějí koťátka, málokdo se probudí do tvrdé reality... :( Jak by to dopadlo, kdyby se tenkrát nakrytí Smiley povedlo a ona by na svět přivedla další potomky s HCM genem?! Asi bych se zhroutila, protože bych způsobila svým nezodpovědným jednáním tolik bolesti, že bych to neustála. Navíc HCM by bylo jen střípkem z toho, co všechno by se mohlo stát.
Nedokážu si ani představit, co máme ještě za trnitou cestu před sebou, vím jediné, udělám ji zbytek jejího živůtka, byť by měl být krátký, ten nejkrásnější. Zároveň se budu snažit pomoci lidem, kteří jsou v začátku, ukázat jim vše, na co jsem já přicházela skoro dva roky. Dalším plánovaným testem je PKD a následně uděláme i FIV a FeLV, držte nám palce, ať je HCM jediným naším problémem. Je to poprvé, co jsem celý příběh napsala veřejně a dlouho jsem váhala nad jeho zveřejněním, pokud by to ale pomohlo i jednomu člověku a nasměrovalo ho to na testující CHS, mělo to smysl. Natropila jsem spoustu chyb a lituji jich každým dnem, vy nemusíte, stačí se pouze poučit z těch mých...
Láske ke kočkám není o tom, pusinkovat a rozmazlovat je, láska je zajistit kočce domov, plnohodnotný a pokud možno zdravý život. Napsat tento článek bylo pro mě velmi těžké, vracet se ke svým chybám a ještě takto veřejně, ale snad si z toho alespoň někdo vezme ponaučení.
Bára a Smiley
HCM Vaše příběhy
Hodnocení uživatelů:
/ 0
- Zobrazeno: 6042
HCM Vaše příběhy
Děkuji všem, kteří mi umožnili sdílet na těchto stránkách smutné zážitky s HCM, přestože jsou to opravdu trpké chvíle, které si prožili. Dávám je zde jako velké varování před touto nemocí a jako možnou cestu k zamyšlení se nad prevencí a přístupem týkající se chovu koček. Jde přece zejména proto, aby naši mazlíčci byli zdraví a žili s námi dlouhý plnohodnotný život a v neposlední řadě proto, aby nás, co je milujeme, těšili co nejdéle!
 |
|
 |
|
 |
|
|
|
|||
 |
|
 |
|
 |
|
|
|
Lilinka
|
||
 |
|
 |
|
 |
|
|
|
|||
 |
|
 |
|
 |
|
|
|
|||
 |
|
 |
|
|
|
|
Liluška |
Velké poděkování Zdence Paulíkové, Dagmar Večeřové, Tatianě Hošťálkové, Aleně Cihlářové, Lence Hladišové, Petře a Matýskovi.
Guido
Hodnocení uživatelů: / 0
- Nadřazená kategorie: HCM - Hypertrofická kardiomyopatie
- Kategorie: HCM: Vaše příběhy
- Zobrazeno: 8686
http://www.wink-britky.wz.cz/hcm.htm
Naše noční můra začala 14.11.2006 o půl jedenácté večer. Guídísek se nám začal dusit, potom jako by dostal křeč a ochrnul na zadní nohy. Bylo to dílo asi 15-ti minut, do té doby to byl krásný, zdravý, tříletý kocour. Kocourka jsme naložili do auta a jeli s ním na kliniku Medipet, kde mají veškeré vybavení a noční pohotovost. Doktor kocourka poslechl a konstatoval zavodněné plíce a selhávající srdce, měl podezření na otravu, kterou jsme, ale vyloučili, protože se kocour neměl k čemu jedovatému dostat. Měla jsem spíš strach jestli něco nesnědl, čím by se mohl dusit nebo jestli špatně neskočil a neporanil se ( ochrnutí ). Na můj popud mu udělali rentgen, páteř byla v pořádku , žádné cizí těleso v dýchacích cestách se také neukázalo. Rentgen ukázal zavodněné plíce a také dutinu břišní. Lékař konstatoval, že jeho stav je velmi vážný a že bude nejlepší ho uspat, tohle ovšem pro nás bylo nepřípustné řešení, nedokázala jsem si vůbec představit, že bych o svého kočičího přítele a postelového mazlíka měla přijít. Takže jsme zvolili boj o život. Lékař píchl kocourkovi kortikoidy a léky na odvodnění a nechal si ho tam,
nás domů posílal s tím, že se nedožije rána. Takže si asi dovedete představit jak se nám domů odjíždělo. Celou noc jsem nespala, pila kafé a brečela a čekala až bude ráno a doktor zavolá jak to vypadá a doufala v zázrak. A ten se stal náš Guído byl velký bojovník a natruc doktorovi přežil.
15.11. Hned jsme si pro něj jeli a odvezli ho k mé veterinářce v té době měl 5,5 kg .Ta mu udělala odběr krve, aby zjistila jestli jsou v pořádku ledviny, dostal léky na srdce a na odvodnění. Přivezli jsme ho domů nechtěl jíst ani pít, zadní nožičky tahal za sebou, takže chodil jenom po předních, dokázal se takhle dostat i na wc. Kontrolovali jsme i stolici.
16.11. Doktorka přijela na kontrolu k nám domů, měl již klidný dech, ale studené nohy a srdce špatné. Reagoval na bolest v zadních nohou, když dostal injekci, což jsme viděli jako pozitivní, že se mu do nich vrací cit.Výsledky krve - ledviny v pořádku, špatné játra. Chodí na wc. Večer začal konečně jíst a pít.
18.11. Stav lepší kocour více vnímá okolí, zadní nohy teplé. Teplota 38,1 - konzultace s veterinářkou.
Nohy stále stejný stav - bolestivé. Už jí i granule!
19.11. Dneska je mu mnohem líp začíná se stavět na nohy. Kontrola veterinářky. Dostal injekci B-komplexu, antibiotika. Pravá noha lepší, levá horší. Stolice byla. Dneska nečural.
20.11. Dnes už naštěstí čural, stolice byla, sní konzervu naráz. Sešel půlku schodů, chodil po obýváku, chce být s ostatníma kočkama. Pravá zadní noha už skoro dobrá, levá horší. Večer si vylezl spát na mě tak jako, když byl zdravý ( to jsem obrečela).
21.11. Sám sejde celé schody, stolice byla, čural. Nechce už být sám zavřený (musel být v ložnici, aby měl klid a ostatní kočky ho nerušily, jeho slabé srdíčko mohlo ohrozit cokoliv ), škrábe na dveře. Levá noha se pořád nelepší. Dostal antibiotika, injekci B - komplexu - kocour se brání a je naštvaný. Další lék Esencial. Konzervy má dietní na játra a ledviny.V záchodě už je normální podestýlka( ze začátku tam měl jen savé
pleny, aby mu to neklouzalo pod nohama). Chodí po třech - levou zadní posunuje po zemi.
28.11.Chodí po třech čtvrtá se lepší. Přemlouvá kočky na další koťata :-).
15.12. Kontrola na veterině. Levá zadní noha je ochrnutá ( asi přerušené nervy ). Srdce není v pořádku, tep má špatný. Jinak celkový stav jakžtakž. Zhubl na 4,9 kg.
Po několika vyšetřeních - rentgen, EKG a sono srdce, jeho nemoc lékař - kardiolog - klasifikoval jako dědičné HCM. Je už dál jen na lécích na srdce a na odvodnění. Jeho stav je stejný, zvětšuje se mu břicho, dáváme větší dávku odvodňovacího léku. Vylízal si ránu na noze dostal antibiotika, několik injekcí a nakonec prášky, chodí s papučkou na noze, protože si to pořád lízal a nechtělo se to hojit a po 14 dnech se to zahojilo - konečně.
Jeho stav byl už celkem dobrý naučil se i opatrně našlapovat na levou zadní nohu, takže když jste ho viděli, neřekli byste že má nějaké problémy. Bohužel lékař kardiolog nás upozorňoval, že tato nemoc není léčitelná a že tato léčba je pouze udržovací a že nám nedokáže říct jak dlouho tu s námi ještě bude. Pak jsem se dočetla, že podle zahraničních výzkumů dávají kočkám po selhání půl roku života.
Náš Guídík tu s námi byl ještě 5 měsíců od jeho selhání v listopadu. 9.4.brzo ráno ( 3.45 hod.) se začal znovu dusit, ten konec byl příliš hrozný, abych ho měla sílu popisovat, i když to mám pořád před očima. A náš kocourek svůj boj s nemocí prohrál. Zvláštní na tom je, že to bylo přesně na den rok co jsme si ho k nám přivezli. Guídík byl kocourek se zlatou povahou, na kterého nikdy nezapomeneme.
Kačenka
Hodnocení uživatelů: / 0
- Nadřazená kategorie: HCM - Hypertrofická kardiomyopatie
- Kategorie: HCM: Vaše příběhy
- Zobrazeno: 8908
KAČENKA
http://www.sweetcalimero.cz/kacenka_hcm.html
Od toho momentu, kdy bylo možné testovat HCM a kdy se o nemoci začalo víc vědět a více mluvit, jsem já začala testovat.
Kačenka byla rok po roku negativní. Prvně se HCM objevilo u Kačenčina kotěte Bluewhite Elis z prvního vrhu – zjištěno bylo díky zodpovědnosti mé kamarádky Aleny v chovatelské stanici Eli´s Castle. Po výstavním úspěchu dalšího kotěte, lilového First Prince Williama, se Tomáš s Míšou rozhodli ho použít jako chovného kocoura. Svolila jsem pouze pod podmínkou otestování HCM. Willi byl již v 10 měsících pozitivní, stejně jako jeho bratr Fellini.
Kačenka byla v tu dobu stále negativní, přesto jsem se rozhodla ji vykastrovat. Absolutně nevykazovala žádné známky onemocnění, byla aktivní, milá, po kastraci extrémně mazlivá.
Až do osudného rána 12.8.2009. Ani ne 10 měsíců po negativním testu. Před 4. hodinou ranní začala mňoukat, zvláštně, tak, jak si pro mě chodila k porodu nebo když ode mne něco chtěla. Zároveň mi skákala do postele a dolů, znovu a znovu. Než jsem se úplně probrala, myslela jsem, že ji chytla „hloupá", jak se stávalo a ona si prostě hraje. Jen to mňoukání mi k tomu nesedělo. Mozek se mi probral v hrůzném zjištění – Kačenka neskáče do postele a dolů, ona se SNAŽÍ vyskočit na postel a PADÁ dolů!!! Rozsvítila jsem, podívala se na ni, zavolala – ihned ke mně šla, mňoukala a už jsem viděla, jak se jí pletou zadní nožičky. Jen pár minut mi trvalo, než jsem pochopila, o co jde – bez předchozího varování, bez úrazu, nemohlo jít o nic jiného než o embolii v důsledku HCM!!!
Okamžitě jsem se oblékla a jela na interní oddělení Kliniky malých zvířat VFU Brno. Jak jinak – trefili jsme na službu konajícího lékaře, se kterým jsem bohužel už předtím neměla dobré zkušenosti. Kačenku vyšetřil, v té době byla již skoro ochrnutá na zadní nohy a stav se rapidně horšil. Kačenka mňoukala bolestí, mně hrnuly slzy bezmoci. Bohužel na VFU na službě není možno provést sonografické vyšetření, lékař není k mání ani na zavolání, což bych si samozřejmě ráda zaplatila. Službu konající lékař mi ani nesdělil, že Kačenka má výrazný šelest na srdci, což by mi po přečtení spousty a spousty materiálů o HCM usnadnilo rozhodnutí o eutanazii. Rozhodně jsem nechtěla poslat na smrt kočičku, u které nemám jasnou a hlavně potvrzenou diagnózu. Bylo mi řečeno, že s ní tedy mám přijet v 8 ráno, kdy začíná běžný provoz, že udělají sono a odeberou krev (k čemu???), či že ji tam mám nechat. Žádná nabídka alespoň tlumení bolestí do té doby – a embolizace, než dojde k totálnímu ochrnutí, opravdu HODNĚ bolí!
Bylo půl 5 ráno, já seděla v autě před klinikou, přes slzy jsem neviděla skrz okno a přemýšlela, co mám dělat. Na klinice Jaggy nemají echokardigraf, ač jinak mají špičkové přístrojové vybavení, ale patrně i sonograficky by embolizaci odhalili, ale zase by běžel čas... Nakonec jsem posbírala odvahu zvonit tak časně ráno bez předchozího upozornění na mobil pana dr. Scheera. Jak jinak – on nás neodmítl. Ve tmě jsem dobloudila do Malešovic a utěšovala Kačenku naříkající v přepravce. Echo odhalilo jednu obrovskou sraženinu, která ucpávala tepnu a v srdci byly vidět další menší chuchvalce, které by šly za ní, pokud by měly kam. Nález nebyl slučitelný s dalším životem, i pokud by se podařilo tromby rozpustit a postavit ji na nohy, nebylo by to na dlouho, což jsem věděla díky zkušenosti chovatelky z Wink a jejího Guida. Nehledě k tomu, že tak velká sraženina by se patrně bez následků ani rozpustit nedala a Kačenka by zůstala trvale ochrnutá.
Rozhodla jsem pro ni co nejlépe – nechala jsem ji na místě uspat a poslala tak za Duhový most za svojí mámou, která byla její původní majitelkou. Ještě jí nebylo 6 let :-(
Nezapomenu, zapomenout se ani nedá, jak se vám během chvilky stane ze zdravé, vitální kočičky zvířátko prosící o pomoc, které pláče bolestí a nemůže se postavit na nožičky a nechápe, proč to najednou nejde...
Píši tento příběh s odstupem více jak půl roku, dříve jsem ani nebyla schopna. Píši ho proto, že HCM je všude okolo v míře opravdu ne malé. Píši ho proto, abyste neprodlužovali utrpení Vaší kočičky léčbou – pokud už k tomu dojde – léčba se většinou nezdaří a zvířátko dále trpí, pokud se částečně zdaří, pak opravdu jen na krátko a situace se opakuje. Tento poznatek mi sdělili i posléze na klinice Jaggy, kde jako jediní dělají tzv. trombolýzu – že u diagnózy HCM se zakrátko situace opakuje.
Kačenko, vidím Tě stále okolo sebe, vidím Tvé měděné oči, které na mě upíráš a věříš, že jako vždy pomůžu – a já jsem zklamala...
Adámek
Hodnocení uživatelů: / 0
- Nadřazená kategorie: HCM - Hypertrofická kardiomyopatie
- Kategorie: HCM: Vaše příběhy
ADÁMEK
Tatiana Hošťálková
http://www.prestickekocenky.cz/
Když jsem si pořizovala v říjnu 2007 Adama, správně Beni di Dato, ale říkali mu Adam a nám se to líbilo, tak Adamem má láska nahatá zůstala, netušila jsem, že se s ním budu radovat i trápit pouhých pět let.
Od koťátka s ním byly samé problémy. Příliš pil, příliš vylučoval, takže už v půl roce věku byl verdikt veterináře "chronické selhávání ledvin" a tvrdá ledvinová dieta. Nicméně prospíval a vyrostl ve statného 4,5 kg kocoura.
Milovala jsem ho, byl úžasný, i když svérázný a svéhlavý. Snadno se nechal rozhodit a pak čůral, kde neměl. Vždy to spravil Feliway v zásuvce, a zase bylo dobře. S Adamem jsme zažili spousty legrace, omotal si nás kolem svých sphynxově zvláštních paciček oba. Měl privilegia, co jiné kočky ne. Jeho krásné zelené oči se na mě dívaly s oddaností, rád se tulil, rád mi sedával za krkem a tiše předl, tak potichu, že jsem to neslyšela, jen cítila. Rád se mi přicucával ke krku a šlapal mléčným krokem, to ho dostávalo do rauše... měla jsem to ráda, vypadal přitom tak spokojeně. Po čase jsem si našla úžasného veterináře s velikým lidským srdcem, pana Radka Herynka. Ten mi Adama doopravdy důkladně vyšetřil-byla jsem s ním v ordinaci skoro 2 hodiny. Zjistil, že žádné selhávání ledvin se u něj nekoná, takže mohl jíst zase všechno. Miloval syrové maso, tak jsem mu vždy dávala ty nejlepší kousky, a kdybych pro ostatní kočky neměla, pro něj bylo vždycky. Podstrojovala jsem mu.
Každý rok jsem s ním jezdila na kontroly s těmi ledvinami. To bylo O.K., ale najednou letos se mi přestal líbit. Zhubnul skoro kilo, zadýchával se. Začala jsem mít podezření na něco horšího než selhávání ledvin. Můj veterinář mi bohužel mé podezření nevyvrátil, ale naopak, doporučil vyšetření na HCM.
V březnu jsme tedy s Adamem jeli k MVRr. Hribovi, který je vyhlášený specialista na tuto nemoc. Já v té době už tušila, že je doopravdy zle. Takže když vyřknul verdikt: HCM - nepřekvapilo mě to. Jen jsem doufala, že na lécích bude ještě pár let žít.
V květnu se hodně zhoršil, myslela jsem, že umírá... Jela jsem s ním v sobotu večer k MVDr. Herynkovi, vyšetřil ho, ukázal mi, jak moc se mu nemoc zhoršila. Nasadil mu další léky, díky kterým se zase sebral a vypadal normálně. No, normálně-zadýchával se, chrčelo to v něm, ale to už u něj normální bylo. Jinak jedl, pil, mazlil se, jen se odstěhoval do ložnice, protože mu lezly na nervy koťata. Tak jsme ho nechali. Spolu s ním se odstěhoval Klaudýsek, který mu dělal v ložnici společnost.
Jenže v neděli 22. července 2012 byl strašně studený, vzala jsem si ho v obýváku k sobě na gauč, aby se zahřál, vypadalo to dobře, v pondělí ráno v pět vyskočil už pěkně teplý a někam odešel. Šla jsem si lehnout ještě na chvilku do ložnice. Vstala jsem v 7 ráno-a Adama jsem našla v obýváku ležet na boku pod křeslem. Byl studený a při prvním pohledu na něj mi bylo jasné, že odchází. Umřel v 10 dopoledne v autě v mé náruči...
Je mi po něm pořád smutno, i když jsem s ním měla víc problémů, než s ostatními kočkami dohromady, i když mě stál víc peněz, než všechny dohromady, kéž by tady mohl být s námi dál!
Adamíšku, lásko moje nahatá, byl jsi první, nezapomenutelný a jediný, i když kočének mám hafo, ale ty jsi neopakovatelný. Nikdy na tebe nezapomeneme. Kéž je ti tam za duhovým mostem sedmikrásně...
